Bez nich by to nešlo

Muž, kterého z pódia dostanete jen pod pohrůžkou násilí

Pokud byste hledali definici pojmu „horror vacui“ neboli strach z prázdnoty, u Zdenka Schwagera neuspějete. Pro něj totiž žádné prázdno neexistuje. Jakmile se na pódiu objeví sebemenší časová trhlina – třeba když kapela ladí, zvučí nebo jen hledá ztracené trsátko – Zdenek nastupuje do akce.

Zdenek je totiž vypravěč. A ne ledajaký. Je to ten typ řečníka, který by dokázal poutavě vyprávět o historii výroby hřebíků i lidem, co přišli na metalový koncert. Máme silné podezření, že kdybychom ho z pódia chtěli vystrnadit dřív, než domluví, museli bychom ho rovnou sestřelit prakem. On se totiž v té záři reflektorů a s mikrofonem v ruce cítí jako ryba ve vodě.

Jeho role na Portě jsou pestré jako program sám: moderátor, člen dramaturgické rady a taky náš dvorní spisovatel-tajnůstkář. Právě dopisuje knihu o Portě, jejíž název střeží přísněji než korunovační klenoty. Možná se to bude jmenovat „Jak jsem je všechny umluvil“, ale to jen hádáme.

A že ho občas na fotkách z porad vidíte se zavřenýma očima v pozici „totální relax“? Nenechte se zmást. Zdenek nespí (tedy, většinou). On jen v té své pověstné vodorovné poloze čerpá síly a ukládá data do své vnitřní kroniky. Dobře totiž ví, že až se zase rozsvítí světla a kapela začne ladit, bude to on, kdo vás svými historkami provede až k dalšímu číslu.

Zdenek je prostě náš hlas. Někdy neúnavný, jindy literárně záhadný, ale vždycky svůj. Bez něj a jeho historek by Porta sice končila o hodinu dřív, ale byla by to ta nejnudnější hodina v roce.

V hudebním světě folku a country jí nikdo neřekne jinak než Amunka. Je to jméno, které je pro generace muzikantů synonymem laskavosti i naprosté profesionality. Patří totiž k těm vzácným lidem, kteří vědí, že velká kultura se nedělá jen na pódiu, ale především v zázemí.

Když se v divadle soustředíte na pohyb Jirky Vondráčka, budete možná zmatení. Najala ho snad Porta jako kameramana? Hlavního ceremoniáře? Zahradníka? (ano, fotku Jirky s kropicí konví uchováváme v archivu jako rodinné stříbro :-))

Pravda je taková, že Jirka je, stejně jako my všichni, 'multifunkční zařízení' Porty. Kromě oněch viditelných věcí zajišťuje propojení mezi Portou a partnerskými festivaly, stará se o PR, dramaturgii a prakticky o všechno, kolem čeho proběhne ;-).

Jako uznávaný hudebník má k soutěžícím i ostříleným interpretům velmi blízko. Muzikantům pomáhá i mimo Portu – posluchači Country Radia jistě znají jeho pořad Karavana, kde dává prostor novým i opomenutým písničkám v širším spektru folk a country hudby. Soutěžící na Portě pak oceňují zejména to, že se s nimi vždy ochotně (a s jemu vlastním nasazením) podělí o své letité zkušenosti z oboru. Je totiž jedním z těch, kteří dokážou propojovat tradici s novými talenty a trpělivě vysvětlovat, že cesta za dobrým songem občas vyžaduje i pořádný kus řemesla.

Kdybyste se náhodou v areálu Lesního divadla ocitli v blízkosti něčeho, co připomíná startující tryskáč kombinovaný se slovníkem protřelého námořníka, zachovejte klid. To jen náš Roman právě ladí nějaký produkční detail.

Bez médií by to holt taky nešlo. Představujeme vám naši nejčerstvější posilu: malý (zatím) nezávislý hudební magazín Retrovibes. Jak napovídá jeho název, specializuje se na historii (to se Portě hodí), ale nevyhýbá se ani současnému dění (a to se Portě taky hodí).

V naší nové rubrice o nepostradatelných součástkách portovního soukolí teď zdánlivě přeskočíme několik šarží. Ale nenechte se mýlit – na festivalu je zvukař absolutním pánem nad životem a smrtí. Nebo přinejmenším nad tím, jak bude znít váš oblíbený interpret a jestli si z Lesního divadla odnesete zážitek, nebo jen pískání v uších.

Otevíráme novou rubriku o nepostradatelných součástkách portovního soukolí. O lidech i zázemí, bez kterých by v Řevnicích nebylo ani pódium, ani elektřina, ani ta pověstná atmosféra. A začít nemůžeme u nikoho jiného než u té, která to všechno (a nás všechny) musí ukočírovat. Naší první a nejdůležitější osobou je ředitelka Porty, Anička Roytová.